Černobylská zóna

Černobylská zóna vznikla v roce 1986 po havárii v jaderné elektrárně Černobyl. Její vznik byl reakcí na masivní zamoření radioaktivním spadem, který se do svého okolí uvolnil při výbuchu 4. reaktoru. Nejvíce zamořené území do vzdálenosti 30 km od elektrárny bylo nuceně evakuováno a zcela izolováno od okolního světa. Současná Černobylská zóna má plochu přibližně 2 600 km2 a dělí se na tři kontrolované podzóny rozlišené podle vzdálenosti od Černobylské elektrárny a míry kontaminace:
vnější 30km zóna, vnitřní 10km zóna a třetí zónou je město Pripjať.

Černobylská zóna je, dalo by se říci, takový stát ve státě. Má své vlastní pravidla a zákony. Vstup do ní je možný pouze osobám starším 18-ti let, které mají platné povolení do jedné, nebo více zón. Toto pravidlo nelze v současné době žádným způsobem obejít. Navíc každý návštěvník, který vstupuje do zóny, se musí řídit určitými pravidly, jako například povinnost mít na sobě oblečení s dlouhými rukávy, dlouhé kalhoty a plnou obuv.

Každá ze zón má pak ještě své další pravidla, které například určují, kdo se v nich může pohybovat:
Do nejvíce radiací zamořené 10km vnitřní zóny a města Pripjati mohou vstupovat pouze pracovníci elektrárny, vědci, zaměstnanci Černobylské zóny a na omezené povolení také účastníci organizovaných černobylských exkurzí.
Do vnější, dnes již relativně “čisté” 30km zóny se už mohou dobrovolně a na vlastní nebezpečí vracet lidé, především z řad původních obyvatel, kteří museli v roce 1986 zónu opustit. Tito lidé, spíše vyššího věku dostávají od státu pravidelné příspěvky na nákup a dovoz vody a bezpečných potravin vypěstovaných mimo oblasti černobylské zóny.

I přesto, že je zakázáno konzumovat potraviny vyprodukované v Černobylské zóně, tak mnoho lidí, kteří se do zóny vrátili, zákaz nedodržuje a není výjimkou, že si sami pěstují ovoce, zeleninu a chovají hospodářská zvířata. Během našich černobylských výletech navštěvujeme bábušky a hovoříme s nimi o životě v uzavřené zóně a ukazují, jak v ní žijí.

Člověk po havárii ze zóny odešel, ale příroda zůstala a musela se s radiací vyrovnat po svém a naučit se s ní žít. V prvních týdnech po nehodě uhynul silně zamořený les v blízkosti Černobylské elektrárny. Odumírající stromy se zabarvovaly do červena a proto se dnes tomuto lesu přezdívá Červený, nebo také Rudý les. Kromě stromů uhynulo i mnoho zvířat, ale za nějaký čas, po tom co člověk zónu opustil, se zóna opět stala vyhledávaným, leč radiací nasyceným útočištěm divokých zvířat a rostlin, které zde neměli svého úhlavního nepřítele – člověka. Fauna a flóra se s radiací naučila žít a díky tomu je dnes v zóně rozmanitá skladba živočišných i rostlinných druhů, z nichž několik je dokonce silně ohrožených a chráněných. Žije zde například 14 druhů netopýrů, orli mořští, čápi černí, jeřábi, lasičky, ježci, zajíci, vydry říční, bobři, rysi. Z těch větších zvířat pak třeba losi, jeleni, srnky, vlci, psíci mývalovití, divoká prasata, lišky, nebo i koně Převalského, kteří sem byly přivezeny po černobylské havárii v devadesátých letech. Život v kontaminovaných oblastech nese s sebou i jistá rizika, která jsou neustále předmětem zkoumáním vědců, přesto se zvěř jeví jako na první pohled zdravá a to dokonce zdravější, než jejich příbuzní žijící mimo oblasti Černobylské zóny.